Rozhovor s kapelou Degradace a jejich frontmanem Petrem „Rudeem“ Adámikem.
Na tenhle rozhovor jsem se obzvláště těšil a snažil jsem se i na něj trochu připravit. Přeci jen, do teď to byla taková legrace, ale Petr je veliký profík, co se týče rozhovorů. Píše pro portál Frontman.cz a dělá rozhovory opravdu s velkými hudebními hvězdami z ciziny. Takže dle očekávání, on sám si vedl jak a kam to dneska bude směřovat J.
Ahoj Petře.. Tak se do toho můžeme pustit. Na vás jsem se opravdu těšil. Chtěl jsem začít nějak jinak, ale po informaci, kterou jste teď vypustili ven, že u vás skončil dlouholetý bubeník, kamarád a fajn parťák Rob, co bude dále? Jak se situace vyvíjí? Přeci jen, kapela vašeho formátu, tak technicky dokonale přesná a co si budeme povídat, to co vy hrajete není vůbec nic jednoduchého. Absolutně jste úplně někde jinde, než všechny kapely. Nemůžete přeci vzít jen tak ledajakého bubeníka. Nebude to zde, v tom českém rybníčku, trochu problém někoho sehnat?
Ahoj. Je to tak, po šesti letech se Rob rozhodl, že v hraní s kapelou už nechce pokračovat. Jeho volbu respektujeme a v současnosti jsme ve fázi, kdy sháníme vhodného nástupce. Neřekl bych, že jsme nějak technicky dokonale přesná kapela nebo něco takového, ale je pravda, že bicí jsou u nás základ, jsou srdcem celé kapely, motor, který musí prostě šlapat. I proto jsme si vždy vybírali kvalitní bubeníky, kteří svou hrou dokázali kapelu posunout daleko za hranice žánru. Tím se nám to samozřejmě komplikuje, protože opravdu dobrých bubeníků je u nás málo, a když už jsou, tak nejsou volní. Aby byl bubeník schopen zahrát naše skladby, musí umět více než jen klasické tu ta tu ta rytmy. Naše písně jsou barvité, na tom jsme vždy stavěli. Máme rychlé i pomalé skladby, triolové rytmy, spousty změn a tak dále. Každopádně už se něco pomalu rýsuje, věřím, že to půjde dobře a brzy oznámíme nového bubeníka. J Nyní si do konce roku dáváme od koncertování pauzu, takže máme celkem dost času někoho „zaučit“, sehrát se a být připraveni pro rok 2024.
Naposledy, když jsme spolu domlouvali koncert na příští rok v Jilemnici, tak se to zprvu moc nezdálo Goldovi ze Znouzectnosti, že prý neradi hrají s kapelami jako vy. Cituji: „Tyhle show s podobnými bandami už nejsou úplně pro nás. Ta Degradace je natolik strojově přesná kapela, že si vlastně pořádně ani nedokážeš na živo ten koncert užít, protože tam prostě nenajdeš absolutně žádnou chybu, až se z toho stává i docela nuda a ty tam pak stojíš, koukáš a říkáš si, jak je možný, že kapely tohodle typu hrávají sakra tak málo a v podobných pajzlech..“ 😀 . Jak je to možný, že kapela jako vy hrajete v Česku poměrně tak málo a hlavně proč to netáhne ty lidi? V čem by to mohlo být?
Haha, tak to mě opravdu pobavilo. To musel být Golda na nějakém jiném koncertě, protože naše koncerty jsou plné chyb a řekl bych, že každé hraní je jiné. Samozřejmě se snažíme pokaždé zahrát co nejlíp – řekl bych, že to se snaží snad každý muzikant, nebo ne? Ale i tak se tam občas chyby najdou, já třeba zapomenu text, sóla se nepovedou jak mají, hrajeme to rychleji nebo pomaleji než by bylo třeba a tak podobně. Rozhodně bych o nás nemluvil jako o strojově přesné kapele. My nehrajeme podle metronomu, rádi tam necháváme tu syrovost a proměnlivost, je to lepší než aby byly koncerty identické. V ČR hrajeme dle mě tak akorát na to, aby nás to ještě pořád bavilo a nestala se z toho nudná rutina, takové to hraní ze setrvačnosti. Řekl bych, že to je právě ta nuda. J Když vidíš kapelu 50x do roka v každé vesnici a městě. Snažíme se s tou naší muzikou občas zahrát i venku po okolí, v Rakousku, Maďarsku, Německu nebo Polsku. Je to větší výzva, když musíš zaujmout publikum, které tě ještě v životě neslyšelo. Řekl bych, že u nás v ČR chtějí posluchači mít ty své „jistoty“, když to tak nazvu. Nechtějí aby se kapela nějak měnila, pohrávala si s jinými zvuky či jakkoliv experimentovala. Mnohdy jim stačí slyšet pořád dokola první album a dál nic. (smích) Neakceptuje se žádná změna, originalita, posun… Hlavně aby to nijak nevybočovalo ze zajetých kolejí. 😀 Paradoxně je tohle často k vidění v punku, o kterém se všichni dušují, jak je o svobodě apod. Mnohé vlastně ani nezajímá ta hudební stránka věci, jakože jestli je ve skladbě dobré sólo nebo skvělý přechod na bicí… My to máme hozené jinak no. Rádi se posouváme, rádi zkoušíme jiné věci, když něco zní divně/nezvykle, tak to hned chceme zkusit. Když se nám to líbí, tak si to tam prostě zahrajeme. Kdybychom se totiž muzikou přestali bavit a dělali to jen tak, jak se to „musí“, tak už bychom asi nehráli.
Lépe bych to asi neřekl… Jenže problém dnešní doby je, že pokud si tyhle kapely, u kterých není žádný posun a stačí jim hrát to samé dokola, že ti na koncert nepřijdou lidi. I když si pozveš, po hudební stránce, sebelepší kapelu, ať už českou nebo z ciziny, tak to nikoho nezajímá. Ty sám to musíš vědět… Ale vraťme se ještě k vám. Vy jste vznikli v roce 1999, ale název Degradace nesete až od roku 2001. Za tu dobu jste prošli docela dost změnami. Například v roce 2000 odešel z kapely Zvíře a přišel Pavouk, který posléze odchází po neschodách a přichází Lukáš Kolarčík. V jednu chvíli vlastně odešel i Herák, ale pak se vrátil na post kytaristy , ale podle mě největší zvrat přišel, když ze skupiny odešel Sid. Spousta lidí vás v tu chvíli odepisovala, že to nezvládnete, ale ty ses postu frontmana ujal fakt skvěle. Neměli jste v jednu chvíli pocit, že po tolika změnách už toho máte plné zuby a na všechno se vykašlat?
No je to začarovaný kruh, jaká je poptávka, taková je nabídka. 😀 Hele, ono je to v pohodě, když máš kapelu, která třeba hraje pořád dokola jeden styl a drží se ho, nemění se, vem si Motorhead, AC/DC nebo Ramones, i když i ti mají každé album trochu jiné a je tam znát určitý progres. Nuda ale pak je, když se všichni drží jednoho mustru a nepřidají do toho něco ze sebe….Ono je to na delší debatu, to bychom mohli diskutovat do nekonečna. 😀 Pojďme k druhé části tvé otázky. Jo, změny u nás byly časté, ale přijde mi, že každá změna s sebou přináší právě ten posun v tvorbě. Každý z nově příchozích muzikantů totiž vnese trochu jiný vliv, a tím, že my po nikom nechceme, aby se držel nějakých pravidel a každému v podstatě necháváme volnou ruku, aby se mohla projevit jeho osobnost, to vždy dostane jakousi novou energii a šťávu. Je to vždy velká výzva. Ale samozřejmě, že byly chvíle, kdy jsem si řekl, že ještě jedna změna, tak končíme, že už na další rošády nemáme energii, jenže když na to dojde, tak mě to naopak nakopne, je to určitý impuls a člověk má chuť pokračovat dál. Je to jako droga, nedokážu si momentálně představit, že bych to úplně zabalil. Navíc tahle kapela má nějakou historii a bylo by mi asi líto to jen tak zahodit.
Ono co si budeme povídat. Tyhle změny v kapelách byly vždycky spíše ke škodě, než k užitku, ale u vás to nepozoruji. Je pravda, že každá změna u vás přinesla něco nového. A nikdy ta změna nebyla k horšímu nebo k špatnému, ale spousta lidí to u nás neumí posoudit. Chtějí vidět ty svoje staré známé tváře… Ono pak přijde jedna změna a už se to potom veze. Podívejme se třeba u kapely SPS. Za posledních cca 6 let to je pátý nebo šestý bubeník… Ale je pravda, že vy jste tou svojí hudbou dosti specifičtí. U vás nestačí umět zahrát umcaca umcaca a je hotovo. Když hledáte nové členy do kapely, tak vybíráte hlavně podle toho, jak si sednete lidsky nebo podle toho jak moc je to dobrý muzikant?
Je spousty případů, kdy změna osazenstva nebyla na škodu, ale bylo to naopak ku prospěchu věci nebo přinejmenším si kapela držela stejné kvality…Třeba už zmiňovaní AC/DC, ti když po smrti Bona Scotta přišli s Brianem Johnsonem, tak jim to šlapalo snad ještě víc, navzdory obavám. Neviděl bych to tak tragicky, je to jako s tvým oblíbeným klubem, hráči přichází a odchází, tým ale zůstává. No s bubeníky je to ale vždy komplikované, všimni si, že je to snad nejčastěji obměňující se pozice v kapele. 😀 Je to zvláštní druh…. Každopádně u nás je to tak, že si musíme hlavně sednout lidsky, protože s někým kdo je idiot v autě na cestách dlouho nevydržíš. Většinou se snažíme hledat mezi lidmi, se kterými se už nějak známe a víme, že by mohli být v pohodě. A samozřejmě taky když o nich víme, že jejich muzikantské schopnosti budou pro nás dostačující. Vyhledávání ve stylu, že dáš inzerát a čekáš, kdo se přihlásí už nepodnikáme a raději oslovíme konkrétní osobu, o které si myslíme, že by mohla být ta pravá. J
Tak nemůžeme tady asi úplně srovnávat kapely typu AC/DC a kapely u nás. 😀 Jasně, může se i u nás objevit fakt dobrý muzikant, který naskočí do toho rozjetého vlaku a jede s nimi dál a v pohodě. Ano, ti bubeníci jsou hodně specifická skupina. Teď nedávno psal Vláďa Volman ze skupiny Do Řady, že také vždycky bojovali s bubeníkama, že buď si stěžují, že hrají málo a nebo moc. 😀 Ale přeci jen. Jsou pozice, které se dají nahradit. Kytara, basa, bicí… Při troše snahy a zapálení se to dá naučit, ale zpěv? To je skupina sama o sobě. Zpěv je, dle mého, nenahraditelný. Nebál ses toho trochu, když ses ujal pozice frontmana?
Tak dobře, jeden příklad od nás. Pipes & Pints, ti taky změnili zpěváka a nepřišlo mi, že by to bylo s tím novým horší. Ale je mi jasné, že se našli jejich skalní fanoušci, kteří říkali, že to už není ono… Je to o zvyku, buď jsi fanoušek kapely nebo ne. J Se zpěvem je to podle mě stejné jako s kytarou nebo bicími. Každý hráč má svůj specifický styl, takže se to s jiným člověkem vždy trochu změní. Se zpěvem je to podobné. U mě byla ta výhoda, že i v začátcích jsem pár věcí zpíval nebo často dělal doprovodné vokály. Na prvním albu zpívám dvě skladby, na Atomic Boogie jsem taky zpíval, ale cítil jsem se spíš jen jako podpůrný hlas, co doplňuje hlavní vokál. Takže když jsem pak začal zpívat jako hlavní zpěvák, tak to několik let trvalo než si vše sedlo a cítil jsem se opravdu jistý. Když si poslechnu první nahrávky, kde je můj vokál, tak slyším, že se teprve hledám, snažím se najít polohu a styl, kde se budu cítit dobře. Na B-Side Blues už jsem si byl jistější a na poslední desce Last Soul se to ještě víc upevnilo. Zpívat a hrát u toho na basu je ale naživo občas záhul, ale všechno se dá zvládnout. 😀
Tak třeba zrovna u Pipes & Pints mi ten Mike hodně chybí. Ten jeho ukřičený energický hlas měl svoje kouzlo, kdežto ten Travisův je, dle mého, takový slabší, uhuhňanější a né tolik výrazný. Kór teď, co jsem s Mikem v kontaktu a sem tam si pustím tu jeho americkou bandu Mughshot Mic. To je nebe a dudy. Ale je to věc názoru. J Je pravda, že já osobně jsem ještě neměl moc příležitostí dozrát na poslechu u těhlech větších zahraničních uskupení a jsem zvyklý jen na to, co je u nás. Tak doufám, že v příštím roce se to už znění. J Když jsme u těch vašich alb. 18 years of R-Evolution, 18 years of D-Evolution, B-Side Blues, Heroes are dead… Vše mají něco společného. Je to takový rytmický Punk’n’roll. Až na jednu. Vaše poslední album Last Soul. To mi přijde úplně jiné. Více propracovanější, ale o dost tvrdší. Co že takováhle změna?
Ani bych neřekl, že je Last Soul tvrdší než třeba B-Side Blues. Na B-Side Blues byly myslím si tvrdší kousky, hrál tam ještě Pode na bicí a ten používal dvojšlapku, takže to byl místy nášup. Těžko říct, já to ze své pozice moc nedokážu posoudit. Na Last Soul je na kytaru už Alec, který možná občas má hutnější sound. Myslím, že rozdíl bude i v celkovém zvuku, protože Heroes a B-Side se natáčelo prakticky stejným způsobem. S Last Soul jsme si pohráli jinak a hudbu jsme dělali v Robově domácím studiu. To album je určitě jiné a já jsem na něj celkově pyšný. Řekl bych, že po hudební stránce je naše nejvyspělejší.
Mně se to album Last Soul hrozně líbí. Je to takový různorodý. Není to všechno stejný. To už taky dneska málo kdo umí. A co vaše klipy? Třeba u písniček Nic netrvá věčně, Cesta nikam, Rychlá jízda nebo například Všechno bude fajn. Kde si to necháváte dělat? Z mého pohledu, když se na to podívám, tak je to taky kvalitou úplně někde jinde…
U klipů jsme vždy měli štěstí na šikovné kamarády. Nic netrvá věčně nám kdysi před lety dělal kamarád Petr Janák, někdejší člen The Crooked Beats, nyní jej můžete najít v Kill The Dandies! O další klipy jako Horrorshow se postaral Pode, který se posléze stal na čas našim bubeníkem, Cestu nikam natáčel taky on. Střihačsky, postprodukcí a různýma efektama se na těch klipech podílel Blinky, pro změnu náš někdejší kytarista, s nímž spolupracujeme dodnes a právě klipy ke skladbám z poslední desky Last Soul, tedy Všechno bude fajn, How Long? A taky lyric video k Too Many Only Ones jsou všechno jeho práce. Stejně tak i videoklip k našemu prvnímu anglicky zpívanému songu So Thirsty má na svědomí Blinky. Vlastně i náš vůbec první klip Řekni ne! Točil on. Jelikož byl dlouho členem kapely, tak ví, co se k nám hodí, jaký styl máme rádi a tak podobně. A hlavně Blinky je skvělý člověk, takže naše spolupráce je vždy naprosto pohodová a zábavná.
Je super, když víte co chcete a hlavně když to má hlavu a patu. V těch vašich klipech je všechno. Není to natočené tak nějak ledabyle a má to děj. Rudee řekni mi, jak už jsme se bavili, hrajete po Evropě, hrajete před většími evropskými kapelami a podobně. Kde se vidíte tak za 10 let?
Jej, tak to fakt nevím. My nějak budoucnost neplánujeme, žijeme přítomností. Samozřejmě bych byl rád, kdybychom za 10 let ještě pořád hráli, měli nápady a kdyby to ještě nějaké lidi zajímalo a my měli možnost takhle stále jezdit. Necháme se překvapit.
Vy jako kapela toho máte za tu dlouhou dobu opravdu hodně za sebou. Spoustu zážitků. Jaký byl váš nejlepší zážitek?
Těžko říct, který byl vyloženě nejlepší. Těch zážitků je fakt spousta, zažili jsme legrační situace, ale i ty méně příjemné. Rozhodně máme co vyprávět. 😀 Na co ale rád vzpomínám, jsou koncerty, na kterých jsme předskakovali nebo se setkali s kapelami, které nějak ovlivnily mé hudební počínání nebo na kterých jsem vyrůstal. Koncerty s Chelsea, UK Subs, GBH nebo třeba The Dictators.
A co nějaký nejhorší zážitek? To si člověk asi pamatuje více 😀
Ty nejhorší se právě raději snažím vytěsnit. 😀 Nejhorší asi bylo, když jsme někdy v roce 2009/2010 měli málem nehodu na dálnici cestou z koncertu z Jablonce. Náš tehdejší bubeník Michal řídil a přepadl ho mikrospánek, narazili jsme do svodidel, od kterých nás to odstřelilo pryč, škubalo to s náma a už to vypadalo, že nás to vymrští a auto přetočíme na střechu, naštěstí vedle seděl Sid a pomohl Michalovi zkrotit volant, se štěstím do nás nikdo nenapálil a my se pomalu dostali ke krajnici. To bylo dost nepříjemné…
Tak tomu rozumím. Já jako řidič z povolání vidím každý den, co se na silnici děje a co dokáže nechtěná maličkost… Vy jako kapela jste podle mého hodně flexibilní. Máte spoustu songů a myslím si, že úplně nemusíte kolikrát přemýšlet co hrát. Prostě vždycky máte kam sáhnout. I když.. Teď to bude s novým bubeníkem těžší, než se to všechno naučí a podobně. Ale přeci. Je nějaká písnička, kterou hraješ na živo a fakt tě sere? A proč?
Hmm, že by byla nějaká, která mě vyloženě sere, to asi ne. Jsou to naše skladby a já je mám rád. 😀 No, je pravda, že třeba taková No Image No Style je fakt odrhovačka, kterou tak nějak rutinně vždy odehraju, ale nijak se v ní moc nevyžívám, spíš to beru jako povinnost, protože ji mají lidi rádi. Je to v pohodě. Já to mám tak, že když nějakou skladbu hrajeme často, tak mě trochu přestane bavit, no a v tu chvíli ji třeba na chvíli vyměníme za jinou. Pak jsou zase stálice, které sice hrajeme pořád, ale mě baví stejně, třeba Rychlá jízda.
A je nějaká, kterou máš vyloženě rád a na kterou se vždycky hodně těšíš?
Většinou jsou ty novější, které ještě nemám tak ohrané. Ale ze starších se vždy těším na Je mi zle, nebo tu Rychlou jízdu.
Rudee ještě mi řekni. Je super, když má někdo svůj koníček i prací a celkově se celý život v tom pohybuje. Ty se v oblasti hudby pohybuješ pořád. Vlastně hraješ v Degradaci a Copy Cats, tvá žena je zpěvačka, syn hraje na bicí, ty sám pracuješ v Ostravě pro Hudební svět a ještě píšeš rozhovory s velkými muzikanty pro Frontman.cz.. Jak vlastně dlouho v téhle branži se takhle pohybuješ a ještě tě to neomrzelo?
V kapele hraju od svých čtrnácti. Vždycky jsem miloval hudbu a vše okolo ní. Od mala jsem hltal hudební časopisy, knihy apod. Takže po čase jsem tak nějak přirozeně zkusil taky něco psát. Myslím, že v roce 2011 jsem oslovil Rock&Pop a ti mě vzali, od té doby jsem udělal spousty rozhovorů se zajímavými jmény, od Johna Lydona až třeba po Nikkiho Sixxe, Poté se část týmu přetransformovala v nový časopis Rock & All, který už ale skončil. V současnosti přispívám pro Frontman.cz a taky píšu články pro občasník Rock History. No a práce v hudebninách, ta mi k tomu všemu tak nějak automaticky zapadala. V Hudebním Světě jsem myslím od roku 2012-2013 nebo tak nějak. Prostě vše se točí jen a jen okolo muziky. Samozřejmě, člověk po letech trošku ztratí iluze a zjistí, že v hudbě není vše tak krásné, jak se může zdát. Ale tak je to asi všude v životě, v každém odvětví. Tištěné časopisy už jsou dnes mrtvé, vše je na internetu. Na jednu stranu je fajn, že si během vteřiny vyhledáš, co chceš, ale zároveň ty informace, články atd. rychle zapadnou. Nemá to takovou váhu, jako když to vychází v tištěné podobě třeba jednou měsíčně.
To už je dlouhá doba, co se pohybuješ v tomhle směru. Klobouk dolů. Určitě máš daleko větší přehled, než kdokoliv.. Řekni mi.. Je něco, co tě na dnešní scéně opravdu štve? Ať už na muzikantech, akcích, návštěvních, či celkové době?
Doby, kdy mě něco štvalo jsou už dávno pryč. 😀 Teď už to mám všechno tak nějak na háku a zajímám se jen o vlastní věci. O to, jestli hrajeme dobře, jestli děláme kvalitní hudbu a jestli jsme spokojeni my sami. Ono takhle, muzikanti byli stejně vždycky blbci. 😀 Všichni ne, to přeháním…zase je to stejné jako všude jinde. Trochu mě irituje ta přemíra nevkusu, kterou v CZ hudbě (a tím nemyslím jen punk) můžeš často slyšet a vidět, ale že by mě to štvalo a nějak trápilo to asi ne. Spíš se tomu zasměju. Ono, ať si každý dělá, co chce. Když se přitom cítí šťastný a dělá věci od srdce, tak je to jen dobře.
Krásně napsáno, díky. Jako by jsi mi četl myšlenky. J Tak teď je tu prostor pro tebe.. Je něco, na co by ses ty chtěl zeptat mě?
Spousta věcí, ale to se tě zeptám osobně u piva. 😀 Ale jedna přeci jen. Jak ses mě ptal, jestli mě to ještě v té hudební oblasti baví, tak se musím zeptat já tebe to samé. Děláš koncerty už hodně dlouho. Sám vím, že být pořadatel a mít nějakou zodpovědnost je někdy šílené a jsou to nervy, zvlášť když člověk kolem sebe nemá velký tým. Ještě tě to baví? 😀 😀 Máš to tak, že si třeba po nevydařené akci řekneš, že už s tím končíš, ale za dva dny přijde nějaký impuls a ty se chceš pustit do další akce, a ještě větší? 😀
Člověk se nesmí vzdát! Ano. Jsou akce, které se ne úplně povedou, některé dokonce vůbec neproběhnou i když se s tím člověk morduje celý rok, ale i když se z těch všech koncertů za celý rok povede aspoň zlomek, tak jsem spokojený. Ne každému se zavděčíš. Dnešní doba je blbá v tom, že lidi prostě nechodí na to, co neznají. Chodí jen na těch svých deset oblíbených kapel dokola a tím to končí. A je úplně jedno, jestli jsi v Praze, Vrchlabí, Ostravě nebo kdekoliv jinde. Já jsem nikdy žádný tým kolem sebe nechtěl a to z důvodu, že když se něco podělá, tak můžu nadávat pouze sám sobě. Navíc se nemusím na nikoho ohlížet a můžu si to dělat tak, jak chci jen já. Koncerty pořádám 14 let a dá se říct, že jsem doteď dělal jen kamarády nebo si člověk z těch kapel kamarády udělal.. Příští rok bude už úplně o něčem jiném a hrozně se na to těším. Ale furt to budu dělat pro to, že mě to baví a nebudu počítat s tím, že na tom člověk něco vydělá. Dokud to je takhle, tak to člověka neomrzí… A na ostatní otázky u piva už se těším! 😀
Dejme ještě prostor tobě. Je něco, co by jsi chtěl takhle lidem vzkázat? Cokoliv?
Buďte v pohodě, mějte se rádi a….a choďte i na nové neznámé kapely, a ne jen na těch svých deset oblíbených jmen, jak říká Tomáš. 😀
Rudee díky za tvůj čas a skvělý rozhovor s tebou a brzy na viděnou!
Já děkuji za zajímavé otázky. Bylo mi potěšením. 😉