Raďouch DC je baskytarista a frontman bývalé pražské punkové kapely Daily Coffee, která byla na scéně od r. 2012 do r. 2020. Po rozpadu kapely se rozhodl pokračovat sólově a na jaře r. 2020 představuje songy, původně ryze punkové, v akustické podobě na prvních klubových koncertech či menších festivalech.
V Raďouchově tvorbě můžete slyšet prvky punku, popu, reagge a všeho možného. Já osobně jsem už na pár jeho koncertech byl a vždycky mě zaujal jeho styl, styl spořádaného, klidného člověka s duší punkáče. Texty si píše sám a i v tom si člověk najde svoje. Od hluboce promyšlených textů, až po volnomyšlenkářskou tvorbu.
Ahoj Raďouchu, řekni nám, jak vlastně začala éra akustického kytaristy? Přeci jen od kapel typu Daily Coffee, Kontrapunk a podobně je to veliký přechod úplně jinam. Já si tak nějak matně pamatuji, že tahle změna přišla v roce 2020, když tu řádila vlna Covidu. Co tě k tomuhle vedlo?
Když jsem hrával v regulérních kapelách, vždycky jsem vzhlížel k muzikantům, kteří dokážou vylézt před lidi sami jen s kytarou a hodinu je bavit. Říkal jsem si, tohle bych já nikdy nedokázal. Vždy jsem byl součást celku, kde se dá, co se týká živého hraní, lecos schovat, různé nedohrané noty, falše ve zpěvu V tom “bordelu” to prostě zmizí.
A najednou tady byl Covid… Vše bylo takříkajíc “naruby” a mně se v tý době po osmi letech rozešla kapela Daily Coffee… A v tom “bezvětří” jsem neměl chuť hledat nové muzikanty a myslím si, že bych nikoho ani nesehnal protože v tom počátku se všichni báli, že umřou. Vzal jsem tedy do ruky akustiku a začal jsem předělávat songy své mateřské kapely do akustické podoby a v té době se narodil Raďouch DC.
Ty jsi po rozpadu Daily Coffee měl mít nějaké zkoušky s pražskou kapelou a dobrými kamarády Až naprší a uschne. Proč tam to nevyšlo?
To je pravda, ty jo, výborná, velmi osobitá kapela! S Až naprší a uschne jsme řekl bych docela pilně zkoušeli. A dokonce si teď zpětně myslím, že pokud by se i tak Daily Coffee rozpadly, ale nedorazil by Covid, možná bych s nimi hrál doteď… Ale to je všechno “co by, kdy by”.
Zkrátka bylo to období pro mne osobně velikých změn, jednak se mi rozpadla kapela, dále jsem po dvaceti letech končil ve svém oboru v gastronomii, hospody za Covidu nefungovaly a já se vydal znovu studovat, takže víkend co víkend jsem byl ve škole a přes týden od rána do večeřa jsem měl stále doma děti, jako všichni, poněvač i školy nefungovaly, no děs běs… A zkrátka na “Až naprší” jsem neměl z výše uvedených důvodů tolik času, aby se to dalo zvládat a nešulil jsem to.
Když jsme u toho “šulení”. Myslím, že zrovna ty si zakládáš na kvalitě hudby, na tom, aby dobře zazněl každý tón, aby to bylo precizní a nemělo to chybu, to samé se týká tvého zpěvu. Demoverze nahrávek si děláš doma sám a i ty znějí dobře. V čem to je?
Moje hudba není nijak komplikovaná, mám rád nějaké sdělení, aby to nebylo hloupé, když zpívám česky a všichni tomu rozumí… Snažím se o dobré frázování, aby i když se jedná jen o akustiku a zpěv, tak aby to mělo rytmus. To se snažím přenést i do nahrávek, které si tedy sám nedělám, tak dobrý nejsem, ale od roku 2021 spolupracuji se Zdeňkem Rytířem a u něj ve studiu natáčím. On je na mě dost pes a nic mi neodpustí, takže dokud to není perfektní, točíme do té doby, dokud to nebude super. A tím to asi bude, že nade mnou má Zdenda ten pomyslný bič.
Ono to občas chce mít nad sebou někoho, kdo je trošku pes, aby to fungovalo… U tebe doma jsem si všiml, že máš poměrně dost kytar a různých krabiček. Jsi sběratel nebo to jsou pozůstatky z dob minulých tvých kapel? Na co se ti vlastně nejlépe hraje? S čím jsi nejvíce spokojený?
Nějaké krabičky jsou pozůstatky, například basový overdrive, dělalo to takový ten Lemmy zvuk basy. A něco je nové. Pravda je taková, že krabičky moc nepoužívám, ale pokud jsem inspirovaný nějakým zvukem, tak se pídím a pídím a když zjistím co to je, krabičku zakoupím. Poslední kousek jsem sehnal od Electro Harmonix. Je to takový overdrive a krásně to zkresluje zvuk. Jedinou krabičku kterou mám zapojenou nejčastěji je BBE Sonic Maximizer a to neskutečně nakopne zvuk. Je to boží. Tu už mám léta, koupil jsem ji od kamaráda a mého bývalého učitele na basu Marka Bera.
A k té tvé sbírce kytar? Těch máš taky poměrně dost. Na co se ti nejlépe hraje?
Nenazýval bych to úplně sbírka, ale spíš postupná obměna. Prodá se jedna kytara a koupí se další nová co hraje lépe. Je to takový nekonečný muzikantský koloběh, co běžný smrtelníci moc nechápou. Co se týká nákupu nových nástrojů, tak když vlezu do hudebnin, musí na mě kytara doslova zavolat, oslnit, učarovat vzhledem. Když necítím jiskru, tak to může být sebelepší značka, může mít nejhezčí tón, ale mě nezajímá… Je to vlastně stejné jako s holkou. Moje poslední kytara je od značky Gilmour a do tý jsem se doslova zamiloval na první pohled. Skvěle hraje a je úžasně zpracovaná… Navíc mám i skvělého kytaráře jménem Honza Vlasák a ten ji ještě trochu poňuchal dohmaty a je to teď eňo ňůňo.
Na jednom z tvých koncertů jsem si na tvé kytaře, mimochodem je fakt krásná, všiml podpisu frontmana z kapely Škwor. Jste kamarádi nebo jak jsi k tomu přišel? A ovlivňuje tě nějak na tvorbě hudba těhlech českých předních rockových kapel?
Jojo mám ji od Petra podškrábnutou. Neřekl bych, že jsme kamarádi, ale před lety jsme se potkali v klubu, kde jsem shodou okolností hrál s Daily Coffee a po koncertě jsme se, jak to tak bývá, potkali na baru, kde jsme něco popili a rozvinuli příjemnou debatu o muzice, pití a dlouhých vlasech. Od té doby o sobě víme a pokaždé když na sebe narazíme, podáme si ruce a prohodíme pár slov. Petr je člověk kterého si vážím protože ho úspěch jeho kapely vůbec nezměnil a je vážně pohodář. Leckdy si člověk své idoly hodně idealizuje a když dojde na osobní setkání, tak to zjištění někdy bolí… U Petra se to nastěstí nestalo, proto může věřit v to co dělá i jaké texty píše… Tvorba českých rockových kapel mě moc neovlivňuje, dělám přeci jen jinou muziku… Spíš se mi líbí kapely co si dělají co chtějí, navzdory kritikům, neuhýbají z cesty, stojí si za svým a nekalkulují, nehledají kde je tráva víc zelená, ale hrají to tak jak to cítí… Já jsem vlastně taky takový.
Slyšel jsem, že jsi v minulosti měl dokonce jednou zkoušku s legendární kapelou Cocotte Minute. Jak se tohle může člověku jako ty povést a kde jsi se k tomu dostal?
Zkouška u Cocotte Minute byl vlastně konkurz. Bylo to asi v roce 2010/11, přesně si to nepamatuji. Tenkrát se to u Cocottů nějak mlelo. Skončil u nich bubenik a pak i basák. No a oni vyhlásili konkurz právě na basáka, tak jsem se přihlásil a podle zaslaných videí a nahrávek vybírali adepty. Já se dostal asi mezi poslední čtyři a s nacvičeným cocottím repertoárem jsem si s nima hodil asi hodinový set… Dále to nemá moc cenu rozebírat a uzavřel bych to s tím, že to byla zkušenost a jsem rád, že mě tenkrát nevybrali.
Loni ( v roce 2022 ) jsi vydal album Americano. Kde sis vybral, dle mého, takové prvenství zde v České republice. Na Kovárně u Tří Sester v Akropoli to ti ho pokřtil osobně sám velký Fanánek. Jak se povedlo tohle zorganizovat?
Album Americano je takové moje vysněné dítě, na kterém jsme dělali se Zdendou v podstatě celé prázdniny 2021. Je to takové hodně letní album, jehož booklet je opatřen prosluněnými fotografiemi české krajiny, louky, pole, kde se potuluji s kytarou nebo zdravím projíždějící traktor. A po vydání jsem semozřejmě přemýšlel kde to pokřtít. A v té době jsem shodou okolností dostal nabídku na akustické hraní na Kovárně u Tří Sester. Tak jsem se spojil s manažerem Tří Sester a ukuli jsme, že se tam to moje CD i pokřtí. A jako bonus mi to přijde pokřtít právě Fanánek! Byl to moc příjemný večer a dokonce jsme si s Fanánkem sřihli duet v písni Mexiko.
Věřím, že tohle musel být zážitek. Přeci jen se tak často nestává, aby se takhle člověk z ničeho nic dostal na podobná místa a ještě s takovýmhle kmotrem. Skvělá práce! Řekni mi, ty hraješ akusticky dá se říct tři roky, začal jsi tehdá za Covidu na jednom live streamu v klubu Cross v Holešovicích, kde to pro tebe byla taková úplně první zkouška asi o cca šesti písničkách. Za ty tři roky jsi s kytarou prolezl spousty podniků a dostal se na spousta míst. Jak se stane, že se z těchto menších klubů a hospod tak rychle dostane akustický kytarista na festivaly jako je Rockový Slunovrat, kde jsi letos vystoupil a nebo legendární Keltská noc, která tě teď čeká?
Co se týká Crossu, ty jo zírám, že už to jsou tři roky. Tak to byl pro mne pomyslný odrazový můstek. Sice to bylo bez lidí, “jen” stream, ale poprvé jsem se na pódium postavil sám a musím říct, že to byl velký krok do prázdnoty a neprobádaných vod. Zároveň jsem si ale uvědomil co to se mnou ta “samota” na pódiu dělá a že se od teď už za nic neschovám a když se mi zastaví huba a přestanou se hýbat ruce, tak je prostě ticho. Hospod, klubů a lokálních festivalů jsem prošel za tu dobu dost, to je pravda a to, že jsem se dostal na Rockový Slunovrat nebo ještě letos na Keltskou, to jsou nechci říct úplně náhody, ale za léta hraní i s kapelou má člověk snad i trochu štěstí, že se potká se správnými lidmi… Není to pravidlo, ale já stále věřím v to, že když děláš něco poctivě, neflákáš to, pilně zkoušíš a hlavně to děláš srdcem, tak tě může někdo důležitý vidět, slyšet a třeba ti pomoci dál a já jsem za tyhle příležitosti vděčný a neberu to jako samozřejmost.
Daily Coffee, Kontrapunk, Cultivar, Bundytad, Blackout incident, Trük, Rusty, Tea Party, teď Raďouch DC… To jsou všechno uskupení, kde jsi hrál. Předtím jako kuchař, teď jako kadeřník, který jezdí osobně po klientech, rodina… Jak jsi tohle všechno časově zvládal? A nechtěli tě doma za to občas zabít? S tím vším jsi musel být pořád pryč a neměl na nic jiného čas, ne?
Uff to je dobrý výčet. Je tedy fakt, že v některých kapelách jsem se jen mihnul, ale svůj čas to schramstlo. Já jsem věčný hledač symbiózy. Nechci podléhat mýtu, že muzikant, který chce aktivně hrát, musí být nutně rozvedený, protože muzika a rodina nejde dohromady. Vždycky jsem se snažil vše skloubit dohromady, hudbu, práci, rodinu… Moc si nedokážu představit, že bych dorazil z koncertu domů a nikdo by tam nebyl. Mám rád svůj přístav, kde je bezpečno. Pravda, když jsem byl mladší, uznávám, byl jsem trochu nesoudný a nakládal jsem si toho víc než jsem byl schopný zvládnout a občas to byla pořádná honička. Jen pro představu, práce v hospodě, dvě aktivní kapely, doma manželka, dvě malé děti a ze zkoušek jsem jezdil kolem půlnoci a ráno v šest tenhle kolotoč na novo. Stále jsem se však snažil vše časově vybalancovat. Bohužel vždy jedna aktivita byla na úkor druhé. Musel jsem se zastavit a uvědomit si, že prostě nebudu sedět jedním zadkem na dvou a více židlích. V hudbě se teď věnuji jen Raďouchovi a ve svém vysněném povolání kadeřníkovi, kde si svůj čas řídím sám a tím pádem mám i čas na rodinu a myslím si, že jsem nakonec našel tu nejlepší symbiózu ze všech.
Ohledně toho nakládání si toho moc na sebe něco taky vím, teď jsem si tím taky prošel a když je toho fakt moc, tak je potřeba na chvíli hodit zpátečku :-). Vraťme se ještě jednou k tvé tvorbě. Ve tvých písních se dá najít ledacos. Od punku, reagge, country, až po pop. A co se týče textů. Od něco jako volnomyšlenkářství, jako je třeba Pravej Punkáč až po hodně hluboké myšlenkové texty jako třeba Modré letadlo. Kde bereš inspiraci a nebo kdo tě hodně ovlivňuje?
Co se týká mého debutu, jsou tam písně z dob Daily Coffee, které bylo nutné hodit do akustické podoby a úplně je předělat, případně doplnit o nástroje jako např. foukací harmonika. Song “Poletím” tím pádem chytil trochu country nádech. Další píseň Americano, dříve čistokrevná punkovka, je předělaná do “regéčka” protože tenhle styl miluji nadevše. Pak jsou tam písně úplně nové např. Dávno a to je píseň vyloženě do popiny, skládaná čistě na španělku.. Texty jsou hodně o momentálním nápadu… Inspiruji se kde čím a ani bych neřekl, že mi textově někdo ovlivňuje, musí to být čistě ze mě, aby se tomu dalo věřit a abych tomu mohl věřit i já a nezáleží jestli je to píseň k zamyšlení, či jak ty říkáš volnomyšlenkářská. Teď jsem naprosto pohlcen prací na EP 2023. Budou to 4 songy, z nichž dva už jsou na světě, třetí je hotov, ale zatím nevydaný a poslední je v plánu dokončit do konce roku. Ten aktuální singl se jmenuje Amores Perros a je to inspirovaný tím slavným filmem. Z toho mám velkou radost jak po hudební stránce, tak textový.
Je super, když někdo píše texty podle sebe a nehledá v jiných vodách a nic nekopíruje. Tohle se mi líbí… Určitě sis už za ty tři roky zvykl na to akustické hraní, ale přeci jen… Nechybí ti někdy ta “plnohodnotná” kapela?
Upřímně? Nechybí. Mám absolutní svobodu, ve všem! Nemusím nikoho přemlouvat, aby dorazil na zkoušku. Když mi zavolá pořadatel akce jestli bych mohl zahrát, tak můžu vždycky. Mám minimum tahání věcí atd atd… Do kapely bych šel jen tehdy, pokud bych potkal nějaké spřízněné, neegoistické duše a hlavně kamarády… Asi bych to shrnul slovy Fanánka, který mi na Kovárně říkal: “Myslíš, že bych mohl fungovat ve skupině, kde bychom nebyli pořád kamarádi? Nemohl”…
Tak ona tahle svoboda sólo hráče má něco do sebe. Za celou dobu tvého působení na hudební scéně, ať už s Daily Coffee, Kontrapunk nebo v jiných uskupeních, máš jistě spousty zkušeností a zážitků. Jaký je tvůj nejlepší zážitek z hudební scény?
Když jsem měl s mojí bývalou kapelou Daily Coffee příležitost předskakovat Třem Sestrám… Obrovský sál a já se ptám před zvukovkou manažera Mafuny: ” Pro kolik je to lidí?” A on: “800! A je vyprodáno”. To jsem myslel, že uteču. Já zvyklý na malé kluby, pár lidí a teď tohle? Stoprocentně na nás lidi naházejí hajzlpapír, říkal jsem si… Ale když jsme začali, sál byl totálně narvaný, naše songy vzali a ještě nám publikum aplaudovalo! Byl jsem z toho úplně hotový, jak to bylo skvělý! Zážitek do konce života! A co by Raďouch rozhodně křest mého CD, kmotr již v rozhovoru zmiňovaný Fanánek a společně zazpívaná píseň Mexiko… Jinak zážitků a skvělých je asi miliarda, ale tohle jsou takový moje “best of”.
A naopak nejhorší zážitek?
Nejhorší asi nemám… No, prdly mi tuhle struny a byl jsem líný to měnit, jak jsem byl rozjetý, to byl dobrý punk. Jo a stalo se to v jedné putyce na Žižkově a krom toho, že jsem měl prasklé struny, tak se to tam ještě porvalo a považ u akustického setu. Takže neni to úplně nejhorší, spíš takový bizár.
O bizárech ze svých akcí bych také mohl vyprávět. Když projdeme tvoje písničky, ať už předělané od Daily Coffee nebo tvoje jako Raďouch DC. Která písnička tě nejvíc sere, kterou hraješ?
Asi žádná, jak se říká, všechny songy jsou jako moje děti, tak je to pravda, nesere mě fakt žádná… Spíš mě sere, že některé písně z dob dřívějších hrát moc nejde, poněvač je to buď vystavené na basové lince, např. Kazajka nebo je to vymyšlené na určitém riffu a to se v jednom moc nedá.
Je něco, co ti opravdu vadí na české hudební scéně? Ať už na muzikantech, dnešní době nebo návštěvnících?
Nechci tvrdit, že úplně vadí… Někdo na tu samou věc může mít jiný názor než ty, jde jen o úhel pohledu a ten má každý svůj… Já spíš pokyvuji hlavou nad tím, že muzikanti z kapel co jsou vyloženě v undergroundu nadávají na úspěch kapel, které byli taktéž v podzemí jak oni, ale pílí se vypracovaly na žádané headlinery festivalů a samostatné koncerty mají vyprodané. Dám příklad, v Modrý Vopici jsem se po hraní v backstagy bavil s jedněma punkerama z jiné kapely co hrali po mně a já jim řikam, že mám rad Ine Kafe, že je to má srdcovka, na které jsem “vyrostl” a oni hned: “Jak, tak to je taková sračka!!!” Chápeš? Ine Kafe jsou skvělí! Nemyslím teď jejich muziku, ta se nemusí líbit všem, ale wow, oni se vypracovali z garáže až na vrchol!! Neznám z muzikantů nikoho, kdo by nechtěl hrát pro hodně lidí, ale radši budu celý život v díře a hrát pro prázdný sál? To je paradox! Na závěr, já také neposlouchám Marka Ztraceného, ale je to borec. Vyprodat třikrát nebo kolikrát Eden? Wow je dobrý!
A poslední otázka nebo spíše prostor pro tebe něco vzkázat lidem, cokoliv.
Život docela letí, všechno je pomíjivé, važme si věcí které jsme dostali zcela zdarma protože to, že dýcháme, bije nám srdce nebo můžeme chodit je ten největší dar, na který už hodně lidí zapomnělo… Jo a nezapomeňte si plnit svoje sny…Nikdy není pozdě!
Raďouchu, díky za tvůj čas. Byl to nečekaně zajímavý rozhovor. Brzy na viděnou na nějakém koncertě!
Já moc děkuji! Bylo to příjemné povídání. Brzy na viděnou!